Třetí kapitola

USA – Země svobodných a domov statečných

Od laciných hamburgerů po předražené francouzské restaurace, od Coca-Coly po ušlechtilé kalifornské Chardonnay, od pouští po netknuté aljašské lesy, od jižanských zapadákovů po nejmodernější velkoměsta, od obřího pornoprůmyslu po puritány, od marxistů po libertariány, od country muziky po dubstep. Amerika má všechno, co na světě existuje.

Pokládám tedy za kontraproduktivní této zemi dělat jakýkoliv úvodník, proto se rovnou vrhněme do zápisků.

3.1 New York

Cesta Vídeň–Brooklyn

Anka mě opustila na vídeňský stanici Landstraße. V tu chvíli na mě padla docela tíseň. Čekaly mě totiž následující úkoly: projít check-inem na letišti (tam by měl stačit pas a platební karta), neztratit se na Heathrow, projít imigračnim v New Jersey a dojet nočnim metrem až do Brooklynu. Dělalo se mi z toho úplně zle, abych pravdu řek.

Check-inem jsem prošel, ale protože jsem tam byl moc brzo, ještě jsem tam nesměl složit bágl. Fajn. Tak jsem teda chtěl zapnout notebook a jít na internety. Avšak nepodařilo se mi na celym vídeňskym letišti najít jinou zásuvku než na záchodě. ZOMFG?

Nechtělo se mi zas kupovat pivo za čtyři ojra, jako když jsem letěl do Číny, takže jsem se spokojil s plechovkou za 1,50 a ještě jsem si k tomu koupil velkou koblihu. Pivo chutnalo dost nezvykle a jméno jsem zapomněl. Ale plechovka měla takovou hořčicovou barvu.

Ženská na check-inu se mnou mluvila normálně německy, ale když jsem pak odevzdával bágl, tak na mě jiná pořád mluvila anglicky, přestože jsem zatvrzele odpovídal německy. :) Na bezpečnostní prohlídku jsem tentokrát dorazil připraven, tzn. bez deodorantu v příručnim zavazadle, neb už vim, že podle spreje poznáte teroristu.

Dvě hodiny do Londýna probíhaly celkem nudně, protože jsme letěli takovym prskoletem bez televize. Aspoň, že ten Heineken, co maj ve všech letadlech, to zachránil. V letadle jsem seděl vedle manželskýho páru v dost pokročilym věku, pánovi jsem pořád koukal přes rameno do novin, abych se něco dozvěděl o světě.

Na runwayi v Londýně jsme zůstali stát pěkně dlouhou dobu, protože úředníci v Británii se rozhodli stávkovat a jak řek ten pán, co seděl vedle mě, tak jejich soudruzi („comrades“) z letištních podržtašků se je rozhodli podpořit. Vystupovali jsme totiž na plochu a odvážely nás autobusy. To bylo na terminálu 3 a pokračovat jsem musel na terminál 5, což obnášelo cestu dalšim autobusem.

Tam jsem prošel dalšim check-inem a byl jsem vpuštěn do letištní haly, kde sice byly semtam zásuvky, ale nedařilo se mi v nich chytit proud, přestože jsem si s sebou vzal přechodku Samsonite, co jsem si před pěti drahnými léty koupil za spoustu prachů (myslim, že to bylo 9 liber) na Stanstedu (jiný londýnský letiště).

Pak jsem viděl týpka, co měl v anglický zásuvce zastrčenou tu naší česko-německou. Tak jsem to udělal taky a vot elektrika! Ale zase mi nešlo vytrickovat wifinu. Zadal jsem adresu googlu a napsalo to nějaký přesměrování jako na všech letištích, ale pak to hlásilo chybu. Musel jsem se teda dopátrat hlavní stránky tady toho jejich wifisystému a tam jsem ještě asi pět minut hledal, co mám zmáčknout, aby mě to pustilo na 45 minut na wifi zadarmo. Na jinejch letištích dávaj 15 minut (nebo taky nic), takže v Londýně jsou ještě grandi. :)

A pak už do letadla směr Nový York a letiště Newark, jež se ovšem nachází v Novém Jersey. Let trval osm hodin a vedle mě seděla nějaká mladá a evidentně dost unavená holka, protože dokázala spát i během taxi (= když letadlo jezdí po runwayi), což mi připadá nemožný. Četla si tam nějakou norštinu nebo co. Pak jsem se dozvěděl, že je to stará islandština.

Tohle letadlo bylo sice vybavenější, ale celkem v letech, takže např. moje obrazovka měla tak debilní výpadky (o barvách ani nemluvě) po celou dobu sledování epizody HIMYM, že jsem jí chtěl rozkopnout. No, kdybych neměl jenom měkký sandály, tak jsem to asi fakt udělal. Naštěstí hned po epizodě odešla úplně, takže jsem si ušetřil práci.

Tak jsem se zabavil jedením oběda/večeře a spaním. Dostal jsem nějakou kuřecí paellu nebo co (ani nevim, co to je). Původně jsem tady měl ztrapňující pasáž o tom, jak mě v jednom letadle obsluhovala Monique Purserová a v dalšim Jimmy Purser, ale @kober správně upozornil na to, že purser je vedoucí kabiny. Tak si to, děti, zapamatujte, ať se nemusíte ztrapňovat jako já.

Taky nám rozdali papejr pro imigrační, kde jsem poctivě všude zaškrtal „no“. Přemejšlel jsem, jestli mám uvést, že vezu salám a plátkovej sejr, ale pak jsem to zamlčel. Někdo mi říkal, že na imigračnim si rádi pokecaj s tim, kdo umí anglicky, a nechaj si ho tam dlouho. Noční směnu to asi nebaví, takže nás poslali všechny pryč, co nejrychlejc to šlo.

Ještě v letadle jsem na papejru u svý sousedky obšleh, že má švýcarskej pas, přestože to evidentně byla Američanka, a že bydlí v Brooklynu. Tak jsem se jí hned zeptal, jak se tam mám dostat. Řekla mi, že mám jet vlakem na Penn Station. Avšak mně se nepodařilo najít vlak. :D

Na cestě z letiště jsem potkal nějakou paní za přepážkou, co se tvářila jako navigační důstojník. Tak se jí ptám, kam mám jít, když se chci dostat do Brooklynu. Bože, ta ženská snad uměla anglicky hůř než já. „Dérz en eskalejtór.“

Tak jsem vylez ven, že pojedu autobusem na Manhattan za 15 doláčů, co mi furt vnucovala. Venku seděl příslušník TSA,²⁹ tak jsem zkusil ještě jeho. Ten mi poradil nejlíp ze všech. Že nejlevnější je jet městskym autobusem č. 62 a pak se vlakama dostat k metru a jet jak žíznivá dráha. Ale že prej když jsem tu novej, mám radši jet taxíkem.

Ale já nejsem nějakej vidlák, woe, my v Praze taky máme propletený MHDčko, neasi. Nastoupil jsem do autobusu 62 a neměl jsem v mincích 1,20 dolaru na zaplacení cesty. Bankovku autobusák nechtěl, takže mě pustil zadarmo. Dovez mě na Newark Penn Station, tam jsem se musel zeptat čtyř lidí, jinak bych se nedostal nikam.

Nejdřív jsem se zeptal nějakýho Hispánce. Tomu jsem nerozuměl ani hovno. Pak jsem se zeptal černocha na informacích. Ten mi se svym černošskym přízvukem ocitoval snad celej jízdní řád nebo co. Furt si myslel, že mu nerozumim. Já mu rozuměl, ale vychrlil na mě asi milión věcí. Nevim, jak si myslel, že si to mám zapamatovat.

Došel jsem teda ke koleji č. 1 a měl jsem se utkat s automatem na lístky. Stál u něj zaměstnanec místního dopravního podniku, ze kterýho byly cejtit piva. Společnejma silama jsme to nějak nakoupili, vrazil mi do ruky mapu (kterou jsem asi někde ztratil a nemůžu ji už najít) a že prej to v ní jasně uvidim. Přes značnou snahu jsem v mapě nedokázal najít ani to, kde se jsem, natož abych našel, kam jedu. A tak jsem se ve vagóně zeptal jedinýho bílýho obyvatelstva. Ty mi poradili dokonale. Po dvou přestupech už jsem byl na správný cestě v metru linky L a jel jsem na její konečnou stanici.

Po 15minutový procházce Brooklynem jsem došel k hostelu. Cesta z letiště mi trvala dvě a půl hodiny, cesta z Gasometeru celkem asi dvacet a půl hodiny. V hostelu jsem byl skoro přesně o půlnoci newyorskýho času.

V obejváku hostelu se na obrovský televizi promítal slasher.³⁰ Nic, co by člověka nějak vyvedlo z rovnováhy. Ale potom, co jsem absolvoval tak dlouhou noční jízdu obávanym newyorskym metrem, kde jsem si myslel, že mě zabijou nebo okradou, a navíc jsem netušil, co mě čeká v následujících pěti tejdnech, byl tenhle film to pravý. Jak děj filmu okomentoval přítomnej Američan: „There is some serious shit happening.“

První den v New Yorku

Vzbudil jsem se první ráno v New Yorku, zatimco město nespalo, protože Tuto město nikdy nespi a to ti řikam na beton!

Ráno jsem vyrazil do Radioshacku pro redukci na svoje evropský zástrčky, abych je moh strčit do americký zásuvky. Rádiobouda ale zklamala. Tak jsem vymyslel, že si koupim jenom americkej kabel ke svýmu notebooku, kterej byl víc než dvakrát levnější než ta sada přechodek, co mi nabízeli, a moje potřeby uspokojoval dostatečně.

Cestou do Radioshacku kolem mě projelo snad 20 vozidel UPS, všechny s otevřenejma předníma dveřma, jak jim snad velí nějakej firemní zákon nebo co. V týhle části Brooklynu jsou všude jenom černoši, jak jsem ostatně od Brooklynu čekal. Pak teprve jsem zjistil, že Brooklyn není jenom černošská čtvrť. Tenhle kout Brooklynu obývali civilizovaný a bohatý černoši, bohatší než většina Čechů. Pěkný auta, upravený domy.

Vrátil jsem se na hostel a chtěl jsem si jít koupit něco k jídlu, ale majitel hostelu Dave mi povídá, že jde koupit snídani a jestli chci taky. Tak říkám, že jasně. Než jí dones, trvalo to asi dvě hodiny. Pak jsme teda posnídali vajíčka s toustama a slaninou (slaninu jsem snad předtim ještě nikdá nejed).

A že prej jdem na pláž. OK. Zas trvalo asi tisíc let, než jsme se vypravili. Vzali jsme gril, chladicí box, spoustu pití a jídla, dvě komunistický Švédky, francouzskou obsluhu hostelu Amandu a jeli jsme. Z nějakýho místa, co Dave vybral, jsme zas odjeli, protože takovej bezzubej páreček nám tvrdil, že dostaneme za ten gril pokutu 500 dolarů.

Zajeli jsme teda jinam, rozdělali gril, dali si hambáče a Budweisery… a najednou u nás byli tři policajti na bajcích a že prej se tady na tý pláži nesmí pít pivo, nesmí tu bejt gril na propanu a nesmí se tu kouřit. Tři přestupky najednou. Dave šel vyjednávat a vyjednal, že dostanem pokutu jenom za jeden a Švédky jí nedostanou vůbec. Já jsem jí vyfasoval prej kvůli tomu, že už tu mojí začali psát, když vtom je napadlo nás cizince z toho vynechat.

Dal jsem jim občanku, odjeli s ní někam na stanici, všechno si zaznamenali a po ne úplně krátký chvíli se vrátili. Hm, takže jsem první den v New Yorku, první den v Americe vůbec, neviděl jsem ještě žádnej mrakodrap ani nic podobnýho, ale místní policie si mě už zaznamenala jako p. t. mezinárodního teroristu a hrozbu pro národní bezpečnost.

Prej se kvůli tomu dřív muselo k soudu, ale těch pokut je teď tolik, že stačí poslat doznání poštou a zacvakat těch 25 dolarů. No super. In the land of the free and the home of the brave…

V Číně jsem nedostal pokutu ani za to, že jsem poslal polecajta do hajzlu, a v Americe dostanu flastr za to, že – považte – jsem si dovolil pít pivo.

Vedle nás seděla muslimská rodinka, holky poctivě v pytlích na brambory. Ta nejmladší ale měla dokonce pestrý barvy a když jí vítr odvál tu kapucu, tak bylo skoro poznat, že se pod tim pytlem nachází ženská. Asi nějaká rebelka v mezích zákona nebo co.

Švédky mezitim hrály s muslimama nějakou divnou hru, ve který figuroval míč na americkej fotbal. Pak jsme si ještě dali fotbalovej mač (myslim normální fotbal). V devět zavírali pláž, tak jsme museli vysmrdět.

Ostatní šli ještě v noci do nějakejch klubů nebo co, ale já šel radši zachrápat. Byl jsem utahanej a stejně bych se tam nudil, protože kluby jak známo nejsou nic pro mě.

New York, den druhý

V zápisu z prvního dne jsem zapomněl zmínit, jak dopadly moje žádosti o ubytování u couchsurferů. Poslal jsem jich snad víc než za celej uplynulej rok dohromady a dostal jsem jednu odpověď, že je obsazeno, jinak nic. Tak jsem žádal o last minute gauč.

Na to mi přišla jediná odpověď. Vpravdě vynikající (zvýraznění moje, překlad taky muj):

Ahoj Martine.

Právě jsem na cestách v Itálii.

Nevim, jestli jsi už něco našel.

Nebo jestli by ses u nás cejtil pohodlně, ale moh bych tě ubytovat od třetího, až se vrátim.

[…]

Jak je řečeno v mym profilu, nabízim k přespání jenom svoji postel v ložnici.

Jsem gay a je mi 54 let. Jsem ředitelem marketingu v reklamní agentuře.

Žiju s hodně skvělym gay spolubydlícím, kterej se jmenuje Nash, je mu 31 a působí jako Ph.D. na Columbia University.

Můj spolubydlící a já máme gauč, ale protože ubytováváme lidi tak často, dohodli jsme se s Nashem, že nebudeme nechávat hosty spát v obýváku. Takže kdykoliv tu někdo z nás někoho má třeba na přespání, dohodli jsme se, že host vždycky bude v ložnici toho, kdo ho pozval.

Oba chodíme v bytě občas nazí a já vždycky spím nahý.

Proto rád ubytuju otevřený surfery, kterejm taky nevadí spát nahatý.

Pokud se rozhodneš, že tu přespíš, potom musím vědět, že ti nebude vadit spát u mě na posteli a že ti nebude vadit spát nahej.

Můj životní styl a způsob spaní nemají nikoho urazit, ani naznačovat nic víc. Jsou prostě myšlený tak, aby byly co nejtransparentnější ohledně toho, kdo jsem já a jak ubytovávám surfery, a radši jsem ohledně toho upřímnej hned, abych zamezil pozdějším nepříjemným nedorozuměním.

Takže pokud by ti nebylo příjemný, abys surfoval na místě jako je náš byt, úplně to chápu… v pořádku… jak jsem říkal, mám prostě rád, když je rovnou jasno.

Těšim se na odpověď

Bill

Snad chápete, že jsem tuto laskavou nabídku odmítl. :)

Nakonec mi ale přišla kladná odpověď, že můžu bydlet u manželů Hughesových. Dokonce už v pátek prvního července, ale to už jsem měl zaplacenej hostel. Takže mě čekalo stěhování na Manhattan.

Jenže ráno začínala Tour de France. Sledoval jsem dojezd etapy a snažil se napsat článek o Vídni. Věděl jsem, že hostitelé budou nejmíň do pěti v muzeích, a tak jsem nikam nespěchal. A potřeboval jsem ještě vyřídit tu pokutu.

Takže jsem sepsal doznání a jel jsem zaplatit. Protože jsem spolejhal na Davida, zas to trvalo jak lačnýmu sraní. Ale nakonec se dobrá špatná věc podařila a všechno jsem vyřídil. Peníze jsem složil u nějakýho Money Gramu, vláda nechť si je tam vyzvedne.

Vypravil jsem se na dlouhou cestu metrem na horní Manhattan. Tam jsem přijel někdy v šest a šel jsem si koupit jídlo. Chodit v Americe do krámu, to chce buď velkej kus otrlosti nebo zimní bundu. Nejenom, že klimatizace jede na plný pecky a ze 35 stupňů dělá snad 20, ale všechny mrazáky jsou navíc nastavený snad na −20.

Koupil jsem si dvě veky, který se jmenovaly loose bread, a ještě Sunny D (takovej slavnej americkej džus). Veky jsem sněd se sejrem, kterej jsem si vzal ještě z Prahy a kterej jsem nepřiznal na imigračnim. ;)

Trochu jsem si tam prošláp okolí a byl jsem celkem zklamanej. Čekal jsem Manhattan, jak ho člověk zná z telky – samý mrakodrapy, samý boháči, celkem čisto, sem tam žebrák atd. A místo toho normální baráky, nikdo bohatej, samý Hispánci a černoši, dost neuklizeno a dost nepřívětivá atmosféra. Hispánci a černoši všude na chodnících, řvou jak paviáni a vypadaj, že na těch chodnících snad bydlej.

Mám pocit, že jsem určitě v tý lepší polovině angličtinářů v New Yorku, protože kdejakej nápis je tu napsanej anglicky i španělsky. To mi řekněte, co je to za pronárod, když se ani nenaučí řeč země, ve který bydlí? Ještě pár let a budou si oni to samý říkat o těch divnejch běloších, co mluví inglés.

Jediná výjimka z tohodle buranskýho New Yorku, co jsem tam našel, byla židovská univerzita (Yeshiva University).

Byl jsem rád, když jsem pak v osm večer konečně moh zalézt k hostitelům. Bydlel jsem u zbožnýho páru univerzitních studentů původem z Utahu, který brzo ráno vstávaj, choděj do muzeí, nikdy nekouřili a nikdy nepili ani kapku alkoholu a jsou prej flexitariáni (= maso málokdy). Ty kokos…

New York, den třetí

Vzbudil jsem se ráno u Hughesů, který asi mířili do kostela (přece jenom neděle ráno) a venku lilo jak z konve. Vůbec se mi tam nechtělo, ale poslali mě do Muzea dějin přírody, že prej je to tam cool.

Muzeum ovšem otevíralo až v 10 a já tam byl už někdy před půl desátou. Tak jsem se trochu procházel kolem, došel jsem i do Central Parku. Na nohou sandále, na sobě pončo, vypadal jsem skoro jak nějakej buddhistickej cvok. Akorát moje pončo nebylo batikovaný a bylo z PVC, aby mi nezmokla kůže.

Konečně jsem se dostal do Toho Pravýho New Yorku™, kde žije newyorská střední třída (povětšinou bílá), kde je čisto a okolí vypadá přívětivě. Ale že jsem to hledal dlouho.

Doporučenej studentskej vstup do muzea je 12 dolarů, ale můžete platit, kolik chcete. Tak jsem zaplatil dva dolary. :) To zaprvé proto, že jsem závistivá socka a pičmulínek (© Radek Hulán), a taky proto, že jsem tam vůbec nechtěl, ale neměl jsem kam jinam v tom chcanci jít.

Muzeum je zajímavý a dalo by se v něm strávit několik dní. Já tam pobyl asi tři hodiny. Myslel jsem, že tam bude nějakej food court, kde si budou smět rodinky rozbalit chleba s řízkem, ale nic takovýho, jenom nějakej bufáč, kde se vlastní jídlo nesmělo jíst. Takže mi nezbylo než sníst svojí veku se šunkou na ukrytém místě.

Když jsem vylez z muzea, vypadalo to, že déšť ustal, tak jsem se šel kousek projít. I napadlo mě vyzkoušet, co tady stojí kafe ve Starbucks. Střední americano (to si dávám vždycky) stojí tři dolary, takže je levnější než v Čechách. Ve Starbucksu je navíc zadarmo wifina a zásuvky. Tak jsem si vyhledal, jak se dostanu ke Ground Zero, a jel jsem.

Na Ground Zero neni vůbec nic zajímavýho k vidění, ale celý kompletní okolí, to je něco. Snad v každý ulici by se dala strávit spousta času, na každym kroku se najde historicky nebo architektonicky zajímavej barák, člověk nevychází z údivu. Po Ground Zero jsem šel do Wall Streetu.

Myšlenkami chodíš po Wall Streetu a dolar cinká o dolar…

Myslel jsem, že ve Wall Street je to banka na banku a pojišťovna na pojišťovnu, ale ono to tak vůbec neni. Je tam snad jenom Deutsche Bank a Bank of America. Ale i tak se tam daj strávit hodiny, co barák, to perla. Sídlí tam třeba Tiffany & spol. A samozřejmě tady sídlí NYSE, tzn. newyorská burza.

A taky je tam socha Jirky Washingtona, kterou postavili za peníze z dobrovolný sbírky (je to napsáno na podstavci). A pak, že to nejde. Nakopat socialisty do zadku. Mimochodem k sochám politiků doporučuju článek z Hayekovy kavárny zvaný Pravý americký hrdina.³¹

Pak jsem si sednul a koukám do mapy, kam pujdu teď. A najednou vidim, že hned vedle Wall Streetu se nachází newyorská pobočka americký centrální banky, tedy Fedu. To bych si neodpustil, kdybych tam nešel. Sice si myslim, že stát nemá a nesmí tisknout peníze, ale nejsem zas tak zapřísáhlej odpůrce Fedu jako hoši z mises.cz, pro který je Fed ztělesněním ďábla a původem všeho zla. K mýmu zklamání ale na Fedu taky nic zajímavýho nebylo, teda kromě nápisu, že je to kulturní pamětihodnost, kterej jsem si samozřejmě vyfotil. Takže, hoši, až ten barák budete bourat, pamatujte, že je to kulturní pamětihodnost!

A dal jsem se na cestu zpátky. Ukázalo se, že vyznat se v newyorskym metru je těžší, než jsem myslel. Je tu asi milión linek a tak jako v Berlíně jich jezdí po jedný koleji několik různejch, takže vás každá doveze na jiný místo. Navíc některý linky maj expresní a lokální mód. Expresní mód vynechává některý stanice, bohužel se mi nepodařilo přijít na to, jak se pozná, který to jsou. Kvůli tomu jsem ostatně ráno přejel to muzeum a musel jsem se vracet.

Večer jsem si domluvil zase bydlení v hostelu, kde jsem byl předtim, a Hughesovi mi sdělili, že hodlaj odcházet z domu v 7:30. To mi jako promiňte, ale vstávat takhle brzo na státní svátek je snad proti slušnýmu vychování a směrnicím EU. Pozorný čtenář si všiml, že jsem v NY a ne v EU, ale jakožto správně vychovaný Evropan ctím směrnice i při cestách do křováckých zemí (= zemí, kde se neplatí eurem).

New York, den čtvrtý

Spim si takhle na Hughesovic futonu, když mě najednou uprostřed noci probudí jejich chození do koupelny. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Ale když v 5:36 synchronně proskákali mym pokojem v červenejch trenkách a bílejch tričkách, zavázali si kecky a šli běhat, tak jsem myslel, že to snad musí bejt vtip. (A to jsem si myslel, že vstávat v 7 je známka nevychovanosti. :))

V šest hodin jsem vzdal poslední pokusy o usnutí. Takže pěknej Den nezávislosti!

Sbalil jsem si saky paky a vyrazil na obchůzku. Dneska jsem měl v plánu Times Square a Empire State Building. Jenom těžkej bágl mě celkem sral, ale co se dalo dělat. Times Square je něco neuvěřitelnýho. Obrovský reklamy v neuvěřitelnym počtu. Proti tomu působí londýnskej Piccadilly Circus jako hodně špatnej vtip. :)

Na jednom místě na Times Square probíhalo srocení lidí s foťákama, tak jsem tam šel taky a pochopil, že tam jsou dva reportéři ABC, který asi kromě mě každej zná. Asi to šlo do ranního vysílání, ještě bylo před devátou.

Nikdy jsem nevěděl, co myslej Pet Shop Boys tim, když zpívaj: „Where 7th Avenue meets Broadway…“ No, tak na tom místě je Times Square. A protože jsem se nacházel na 42. ulici a Empire State je na 34., tzn. hned za rohem, bylo jasný, že pujdu pěšky. Avenues jdou totiž od severu k jihu, streets (ulice) od západu na východ – vždycky přísně kolmé. Do toho zasahuje Broadway, která taky jde od severu k jihu, ale není kolmá, takže protíná jak avenues, tak streets.

Cestou mě ale zlákala spousta dalších věcí jako třeba Chrysler Building nebo Library Walk.

Vstupný na Empire State Building je 22 dolarů. To jsem si odpustil. Nikdy jsem nepřemejšlel nad tim, proč se ten barák tak jmenuje. Ale když jsem viděl, že SPZka každýho auta v NY nese nápis Empire State a ta Džejzího písnička o New Yorku se jmenuje Empire State of Mind, pojal jsem podezření, že to nebude náhoda. Podle Wikipedie se jedná o prastarou přezdívku New Yorku, kterou vymyslel neznámý génius.

Před Empire State Buildingem jsem zašel do fastfoodu Wendy’s – v ČR známého zejména jako dějiště střílecí scény filmu Volný pád (Falling Down) – a tam jsem si dal triple-burgera, hranolky a colu, což koštovalo něco málo pod deset babek.

Když už tady jsem, tak si to tu trochu prošlápnu, řek jsem si. A šel jsem se projít po Pátý a Sedmý Avenue. Neměl jsem ani nejmenší tušení, co všechno tady najdu. Třeba Madison Square Garden, domov New York Rangers a nějakých dalších bezvýznamných sportovních týmů. ;) Nebo Madison Square, což kupodivu neni ani zdaleka na stejnym místě. Je tam Flatiron Building, kterej vypadá přesně stejně jako Kakaová burza u Wall Streetu. A je tam pěknej park. A to je pro změnu tam, kde Fifth Avenue meets Broadway.

Na chodníku na Liberty Walku jsem našel tuto báseň:

(Přeložil & přebásnil Dominik Stroukal, 5. srpna 2013)

Podle zpravodajství bylo ten den 88 stupňů Fahrenheita, což je nějakejch 31 stupňů Celsia. No nevim, mně to připadalo spíš jako těch 88 Celsiů, totálně ze mě lilo. Dorazil jsem zpátky do Brooklynu do hostelu, kde mi Dave řek, že pro mě nemá postel. Tak že mě prej ubytuje na zemi a dá mi slevu. :)

Večer jsme se šli podívat na ohňostroje k Hudsonu. A ty byly hned u Madison Square Garden, takže jsem se hezky projel metrem tam a zpátky. Bylo tam celkem dost lidí, všechno řídili policajti. A nefungovalo mobilní spojení.

Mělo to začít v devět, ale asi to byla mylná informace, začalo to v půl desátý. Měl jsem připravenej stativ a čekal jsem jak na Godota. Jeli s náma ještě dvě Belgičanky a dvě Němky, z nichž jedna byla celkem lesbická (ve smyslu babochlap), a samozřejmě Amanda.

Ohňostroje trvaly celkem dlouho, snad půl hodiny, a byly dost dobrý, ale chyběla tomu muzika. Na začátku ani na konci nezahráli americkou hymnu. Tak kde to jsme?³² Po ohňostrojích jsme šli zas zpátky do metra a teprve teď jsem viděl, kolik lidí sem přišlo. To byly přímo neskutečný několikatisícový davy. Bohužel to nešlo vyfotit, neb byla tma.

Metro bylo totálně natřískaný, takže nás policajti pustili zadara. Ještě jsem si teď vzpomněl, že jsem vám nepověděl, že metro v New Yorku je totální hnus. Vypadá to, že stanice (a někdy mám pocit, že i vlaky) pamatujou ještě dobu, kdy newyorský metro bylo soukromý.³³

Jak bylo to metro natřískaný, tak se v něm samozřejmě nedalo sedět. To byl celkem vodvaz po tom celym dni. Přišel jsem na hostel a oči už jsem měl jak nártoun (taková ta vykulená opice), lehnul jsem na zem a i přes řvoucí televizi jsem usnul jak špalek.

New York, den pátý

V reportáži z druhýho dne jsem zapomněl na podstatnou věc, takže to teď musim dohnat. Zařizoval jsem si americkou SIMku. To byl horor…

V domnění, že se tomu mezi prostým obyvatelstvem říká phone card, ptal jsem se, kde to zaopatřit. Prej na pumpě za dva dolary. Bylo mi to podezřelý, ale přece jenom: šuby duby Amerika. Dostal jsem nějakou kartičku s WTF instrukcema. Tak říkám Davovi, že nechápu, jak to funguje. Prej se musí někam zavolat, tam se zadá číslo týhle kartičky a pak se volá. Smysl týhle věci mi uniká, ale pochopil jsem, že to neni to, co potřebuju já.

Takže mě pro SIMku poslal do jinýho kšeftu. A že to prej vyjde levnějc, když si koupim i telefon (lidi na internetech pak tvrdili, že to neni pravda). Tak jsem koupil Nokii 1616 se SIMkou T-Mobile za celkem dvacet dolarů. Ta se ovšem musí aktivovat.

Kurwadrátdopíče! Ten aktivační hovor trval snad půl hodiny a nejenom, že je naprosto píčovskej a ptaj se člověka na totální kokotiny, který si buď můžou zjistit sami nebo se na ně maj vysrat, ale ještě byl ten hovor tak kvalitní, jak kdybych volal někam do Afriky a ne v New Yorku do sídla telekomunikační společnosti. Díky tomu, že asi každý pátý slovo jsem neslyšel, jsem se na všechno musel ptát třikrát. Ta ženská navíc byla snad kráva a nedokázala pochopit, že se mnou má mluvit jinak než s Američanem, kterej je na tyhle píčoviny asi zvyklej. Třeba jsem vůbec netušil, že tenhle znak # se anglicky řekne pound nebo jak. To všechno se odehrávalo za nesnesitelnýho vedra v hostelu s dalšíma lidma a hrající televizí. Nemoh jsem na balkón, protože jsem si nebyl jistej, jestli mi vydrží baterka, když nebude zapojená do proudu.

Kdyby se ten rozhovor odehrával v češtině, tak by ta ženská slyšela sprostý slova, o kterejch ani nevěděla, že existujou. Nakonec se dobrá věc podařila a SIMka mi byla aktivována i s newyorskym předčíslim. Ale jestli mi ta firma ještě někdy přijde pod ruku, tak se neznám.

—

Pátej den jsem zamířil k Soše Svobody a do Central Parku. Dva nezávislý zdroje mi řekly, že Sochu Svobody nejlépe jest pozorovati z přívozu na Staten Island. Nahoru jsem stejně nechtěl jít a ten přívoz je zadarmo. Tak jsem taky udělal. Plavba trvá nějakejch dvacet minut, ale jede se celkem daleko od sochy. Zato si člověk může prohlídnout panorama Manhattanu a Nového Jersey.

Před zpáteční cestou jsem si chtěl koupit něco k jídlu, protože jsem měl hlad jak vlk. Jdu teda do bufíku na „nádraží“ toho přívozu a koukám, že tam za pět dolarů dávaj pizzu a pití. Tak si to chci dát, ale než ke mně vůbec přišla obsluha, přívoz mi ujel. Takže až za dvacet minut. Aspoň jsem tu pizzu moh v klidu sníst. Cena byla na ceduli i s daní. To nechápu. Někdy to tak je, někdy ne, navíc se ta daň nějak divně mění, takže člověk nikdy dopředu neví, kolik zaplatí. Pokud už existuje ochrana spotřebitele, tak by člověk řek, že tohle naprostej základ – spotřebitel má vědět, kolik zaplatí. Ale na druhý straně je zase sympatický, že americká daň ze spotřeby (u nich je to daň z obratu, u nás DPH) není neviditelná a zákazník ji na kase docela pocítí. Je to jeden z důvodů, proč je o tolik nižší než u nás.

Pak jsem dojel metrem do Central Parku, abych si ho prohlíd, když už tu jsem. Zajímavý místo. Spousta Američanů se předvádí jako sportovci (je to nějaká móda nebo co), ale skutečný běžecký tempo jich předvádí jenom pár. Kdekdo si tady na trávníku pinká s balónem nebo jiným nástrojem a je tu fakt pěkně. Sice nevim, jak to v létě vypadá ve Stromovce, ale tipuju, že tak dobře ne. Ale ve Stromovce zase asi nikdo neotravuje s baseballem. :)

Jeden borec, co se učil triky na skateboardu a moc mu to zatim nešlo, mi poslal skejt přímo pod nohy. Málem jsem se o něj zabil.

Vylezu z parku a jsem přímo před nějakym barákem na Pátý Avenue, kterej na sobě má francouzskou vlajku a eurohadr. Srsly, jakej problém maj tyhle Francouzi? Šplouchá jim na maják?

Potom jsem se rozhod, že přejdu Queensboro Bridge nad Roosevelt Islandem do Queensu (asi, nevim, kde vede hranice mezi Queensem a Brooklynem). Myslel jsem, že přejít ten most trvá tak pět minut. To byla štreka, panečku. Šel jsem minimálně čtvrt hodiny, spíš bych řek, že dýl. Na druhý straně jsem se cejtil celkem ztracenej, ale nějakym zázrakem jsem přišel přímo ke stanici metra, ke který jsem chtěl.

Před příchodem do hostelu jsem si ještě chtěl koupit něco, co se podobá chlebu. Avšak muj lov byl dost neúspěšnej. Až jsem nakonec v Brooklynu zavítal do dost podezřelýho a nepřívětivýho krámku na rohu. Našel jsem tam toustovej chleba, ale dovnitř už mě nikdo nikdy nedostane, ani kdybych měl pojít hlady. Tak nehostinný místo aby člověk pohledal. Vypadalo to totiž jak scéna z nějaký béčkový americký mlátičky. V oknech samý letáky, aby nebylo vidět dovnitř, divně se tvářící zákazníci i prodejce – zkrátka jsem se necejtil úplně ve svý kůži…

Ještě jsem si vzpomněl. Švédka z hostelu (znáte z prvního dne) nadávala, jak jsou v New Yorku drahý cigarety. Přes 11 dolarů krabička aka krabka, abych se vyjádřil správně slangově. Z toho 5,85 je státní + městská daň na cíčka, 1,01 je federální a pak tu ještě máme sales tax. Abych to zkrátil, v jinejch státech USA prej krabička stojí třeba tři dolary. Notomiposer!

Na hostelu už vše proběhlo v poklidu. Tedy až na to, že jsem si skopnul mobil z postele. Nejsou tu poličky, takže když jsem se ráno chtěl vzbudit na cestu do Washingtonu, musel jsem si dát mobil na postel. Uprostřed noci jsem ho ale bravurnim bodlem poslal z postele. Podařilo se mi jej vylovit, aniž jsem vzbudil lesbickou Němku, avšak při slejzání z postele jsem si roztrh trenky od pyžama. :)

3.2 Washington

Washington, díl první

Z New Yorku do Washingtonu jsem se přesunul díky firmě Megabus. Psali, že tam maj wifi, tak jsem přemejšlel, že si tam vezmu i kabel k notebooku, protože muj notebook rozhodně čtyři a půl hodiny nevydrží (dá sotva polovinu), ale říkal jsem si, že zásuvky tam asi nebudou. Ani SA je vtý době neměla – ale zásuvky tam byly! Jenže muj kabel byl vzavazadlovym prostoru.:( #blbaalekrasna

Na dálnici prej střílel nějakej maník, tak jsme v Baltimoru chvíli čekali na parkovišti. Vevnitř v busu bylo příjemně, ale venku snad sto stupňů, což není nadsázka, protože stále mluvíme o Fahrenheitech.

Do Washingtonu jsme dorazili s drobnym zpožděním a já se vypravil najít hostel. Zadařilo se i přesto, že ve Washingtonu se rozhodli věci co nejvíc zkomplikovat, takže tam neni jenom jedna první ulice, ale první východní a první západní. Stranu jsem tipnul správně.

Muj hostel byl megahostel od Hostelling International s čipovejma kartama a všema těmahle vychytávkama. Na pokoji se mnou byl chlap, kterej na mě koukal, jak kdybych právě přiletěl z budoucnosti, když jsem mu říkal, že žádný Československo už neexistuje, ale zato že existujou Slováci.

Večer jsem se šel projít po okolí. První dojem rozhodně lepší než New York – čisto a klid. Bydlel jsem hned vedle Cato Institutu a sochy Edmunda Burka.

Ráno jsem vstával na budík, protože jsem nechtěl přijít o snídani, která byla v ceně. Jestli je pro mě něco horšího než jíst těsně po vstávání, tak je to mluvit těsně po vstávání. Když po nás zaměstnanec hostelu chtěl, abysme mu řekli good morning v různejch jazycích, ještě jsem se na to brý ráno vzmoh, ale když se mě týpek, co seděl vedle, furt na něco ptal, chtěl jsem ho nakopnout.

Po skončení etapy jsem si zabalil věci a rozhod se dojít pěšky do dalšího hostelu, kterej byl levnější a neměl volno včera. Ten, ve kterym jsem byl teď, zas neměl volno dneska. Cesta pěšky trvala asi hodinu a ani jsem se neztratil. Podle referencí hostelu jsem měl přijít do nějakýho ghetta, takže jsem se psychicky připravil na svérázný podmínky, ale bylo to tam celkem ok. Rozhodně přívětivější než okolí kina Alfa v Sokolově.

Po ubytování jsem se šel projít směrem ke Kongresu a cestou jsem koupil poštovní známky. Podle internetu bylo venku fakt skoro 100 °F, tj. vedro jako svině (přes 35 °C). Viděl jsem a vyfotil první várku federálních úřadů a taky Washingtonův památník, i když zatim jenom z dálky.

Přišel jsem na hostel a chodila tady taková pěkná holka, myslel jsem, že Američanka. Tak se ptám, odkaď je, a ona že z Německa. Prej odkaď jsem já, tak říkám: „Tschechien.“ Čekal bych, že se zeptá, jestli mluvim německy, ale ona, jestli prej mluvim rusky. Huh? No, Česko je blízko k Rusku, ne? ZOMFG??? Jako že Američan z LA nikdy neslyšel, že existujou Slováci, to bych ještě snad překous, ale že Němka neví, kde je Česká republika, tak to je na mě trochu moc.

Pak se teda rozpovídala a začala hned o bohu (v rohu); že prej bůh je pro ní nejdůležitější věc na světě a jestli si vážně myslim, že po smrti už nic neni. I kdyby bylo, tak co já s tim jako? Nemůžu vědět, jestli ten zlomyslnej páprda ocení spíš to, že se někdo chodí modlit do kostela, nebo spíš to, že někdo má rád laskavý humor. Bogajego!

Ale zjistil jsem, že se hrozně nerad s lidma bavim o náboženství. Je to snad nejhorší téma, co si umim představit. Protože je mi jasný, že po chvilce diskuse by se naštvali… No, nechci to tu moc rozvádět, třeba jsou někteří věrní čtenáři věřící a co já potom s tim, viď.

Taky se ten den rozešla se svym přítelem, americkym mariňákem. Je jí 27 a tohle byla její první vážná známost. Prej pro ní chce to nejlepší a pro něj neni bůh tak důležitej, takže by ona nebyla šťastná. Nevim, jestli nikdy neslyšela žádnej rozchodovej pseudodůvod (a to je ženská), ale vypadala přesvědčeně. Ale prej když nejdůležitější je bůh, všechno ostatní pak neni tak důležitý, takže se stim člověk nemusí tolik trápit. Šla mi z toho hlava kolem, hele.

Jmenovala se myslim Damares nebo tak nějak. Prej je to řecký jméno a nějaká biblická postava. A dala mi takovej divnej papír ve stylu dolarový bankovky, na kterym bylo napsáno, jak hřeší už ten, kdo se chtivě dívá na ženskou. Tohle všechno mi říkala holka, která by podle mě hned mohla dělat nějakou modelku (čemuž by napovídal i její zeměpisnej přehled), na kterou teda asi chtivě kouká každej den spousta chlapů. Doteďka si nejsem jistej, jestli to celý nebyl nějakej sofistikovanej vtip. Čekal jsem, že na konci někdo řekne: „You’re on candid camera!“ ale nic takovýho se nestalo…